Rozhovor s Ing. Janem Nyklem

Ve kterých letech jste hrál ve Slovácké filharmonii?

Jsem ročník 1941 a do filharmonie jsem chodil od 15 let, takže někdy od roku 1956. Hrál jsem v ní dva roky na housle za doby svých gymnaziálních studií.

Jak vzpomínáte na Oldřicha Halmu?

Pan Halma byl můj učitel matematiky na základní škole. Byl nejen učitelem, ale i dirigentem Pěveckého sdružení moravských učitelů, což bylo významné pěvecké těleso na celorepublikové úrovni, zatímco Slovácká filharmonie působila regionálně.

​Jaký byl jako dirigent?

Pan Halma byl osobitý pán. V té době, v 50. letech, to byla dělnická léta – kdo je horník, ten je víc. A on chodil zásadně v motýlku. První, co vždycky udělal, bylo, že si ho rozvázal, a mohla začít zkouška.

A jak jste se dostal do filharmonie? Na koho nejvíce vzpomínáte?

Ve filharmonii působili tehdejší ředitelé a učitelé z hudební školy – František Vávrů, Petr Křivák, Stanislav Nosek, kteří hráli první housle. Já jsem se k ní dostal přes reference, které mě provázely, hlavně přes Karla Hrabala, mého tehdejšího učitele. Tenkrát byla hudebka v přízemí. Já jsem tam přišel v 15 letech a mně věkově nejbližší lidi byli o 15 let starší než já. Filharmonie se skládala především z učitelů Lidušky a některých profesorů z gymplu, ale sjížděli se sem i pánové z konzervatoře z Brna a Kroměříže, ke kterým jsem zbožně vzhlížel. Já jsem seděl u posledního pultu druhých houslí s Karlem Piškytlem, který byl zaměstnancem LETu a byl častým přispěvatelem do kulturní rubriky Jiskry. Přes něj jsem se později dostal do Hradišťanu. Zajímavým členem byl i pan Psík z Rybáren, kde měli železářství. To mě fascinovalo – celý den pracoval v kožené zástěře s kovem, večer to ze sebe shodil a šel hrát na housle do Slovácké filharmonie. Z Hradišťanu tam kromě Karla Piškytla hrával ještě Josef Vrzala. Zkoušeli jsme jednou týdně v 1. patře synagogy, kde byl hudební sál.

Jaké měla filharmonie v Uherském Hradišti postavení?

Dá se říci, že to byl spolek hradišťských intelektuálů. Tvořili jej lidé, kteří o muzice něco věděli, naučili se na hudební nástroj a vážná hudba je opravdu zajímala. Janáček v té době nebyl ještě zcela pochopen a pro ty starší pány byl moc moderní. Z dalších lidí v ní hrál například Jaromír Daněk, přezdívaný La Bašta, který vystupoval na činely. Jinak byl varhaníkem uherskohradišťské fary a byl to úžasně vzdělaný člověk. Na tympány hrával bankovní úředník pan Damborský a na cello lékárník Kalus. Syn majitele Špátova knihařství Jiří hrál na lesní roh, to byl takový citlivý nástroj. A učitel základní školy Karel Čejka se staral o notový materiál a organizační věci.

Pro mě ty zkoušky byly svátek… pro takového mladého kluka. Vzpomínám si, že jednou do zkoušky za námi přišel jeden mladý člověk. Hráli jsme spolu u pultu a já jsem byl rád, že je tam konečně někdo tak mladý jako já. Druhý den jsme měli na gymplu zeměpis a představovali nám nového profesora, pana Zelenku… To jsem měl pak výhodu, že mě zkoušel vždycky až posledního ze třídy. Ve filharmonii jsem vydržel až do maturity, pak jsem šel ve svých 17 letech na VUT do Brna, kde jsem chodil do souboru Mládí při Lékařské fakultě.

Kde jste s filharmonií vystupovali?

Pravidelně se jezdívalo do Luhačovic do Společenského domu naproti kolonády. A samozřejmě jsme hráli v Hradišti v Redutě, ale pódium bylo v té době na opačné straně, než je dnes.

Pamatujete se na to, jaký repertoár jste hráli?

Hráli jsme Dvořákovou Pátou symfonii, Slovanské tance a s klavíristou Janem Těšíkem, ve své době významným klavírním virtuozem, pak Varšavský koncert od Richarda Addinsella.

Co si myslíte o znovuobnovení Slovácké filharmonie?

Tato myšlenka mě potěšila. Na takovém malém městě potřebuje soubor této velikosti vůdčí osobnost, což Oldřich Halma ve své době byl. Potom se to nějak rozpustilo a roky rokoucí tady nic takového nebylo. V tomto ohledu tady bylo další léta hlucho až do doby, než založili Slovácký komorní orchestr, a to díky tomu, že se sem dostal Jiří Pospíchal. Takže je to teď na něm a jsem rád, že se tato tradice znovuobnovila.

Věnoval jste se dále hudbě?

Do dneška lituju, že jsem v muzice nepokračoval dál, ale v těch šestnácti, sedmnácti letech se pro mě číslem jedna stal sport. Housle byly zavřené ve skříni a až po setkání s Karlem Piškytlem jsem je znovu oprášil a začal hrát v Hradišťanu, což mi vydrželo 30 let. Tenkrát, když jsem chodil do cimbálové muziky, tak to bylo vnímáno špatně. Panoval názor, že se tam žáci kazí – že mají špatné držení a špatné návyky, neslučitelné s tím, co chtěli v hudebce učit. Ale to se časem změnilo. Nakonec byly cimbálové muziky výkladní skříní Zušky.

Marika Blažková a Martina Gogolová